Kostel sv. Prokopa v areálu Sázavského kláštera, Sázava nad Sázavou na Benešovsku

sazava1

Adresa:
Správa kláštera v Sázavě, Zámecká 72, 285 06 Sázava 
Typ prací:
Průzkum torza jižní lodi a věže sv. Prokopa
Odborný průzkum a restaurování omítek
Konzervace a restaurování 1. až 3. klenebního pole torza kostela sv. Prokopa
Restaurování kamenných prvků
Obnova nepůvodních omítek 
Investor:
Státní památkový ústav středních Čech v Praze
Zhotovitel: GEMA ART GROUP a.s.
Realizace: 1999 – 2005

 

 
FOTOGALERIE:
Torzo kostela sv. Prokopa Celkový pohled na torzo kostela sv. Prokopa Celkový pohled na torzo kostela sv. Prokopa Areál Sázavského kláštera Detail kamenného pilíře Celkový pohled na torzo kostela sv. Prokopa Jižní loď nedokončeného kostela Sonda - napojení dvou rozdílných technologií omítek - provedeno ve 40. až 50. letech 20. století Hloubková sonda na zdivo Degradace kamenného povrchu Degradace kamene Degradace kamene Degradace kamene Degradace kamene Stav před restaurováním Pilíře - stav před restaurováním Stav před restaurováním Jihovýchodní roh jižní lodi-nejpoškozenější část Vzorek štuku s monogramem a datací 1957 na ostění 3.okna Stav kamene po tmelení Stav po restaurování Stav po restaurování Stav kamene po restaurování Celkový pohled na Sázavský klášter

  • Historie místa
  • Restaurátorské práce
  • Další info

 Prvopočátky historie Sázavského kláštera se kladou k roku 1009. Tehdy se světský klerik Prokop z Chotouně u Staré Kouřimi rozhodl pro život poustevníka. Pobýval v jeskyni nedaleko dnešního Sázavského kláštera. Řada dalších jej v jeho způsobu života následovala, v lokalitě se tak vytvořila poustevnická osada. Osada byla přeměněna na benediktinský klášter v roce 1032. Klášter založil kníže Oldřich (1012 – 1034) na popud Prokopa, s nímž se setkal při lovu v místních lesích. Prokop se tak stal prvním opatem Sázavského kláštera.
Původní dřevěný kostelík postavený ve třicátých letech 11. století byl zasvěcen Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Další sakrální stavba vznikla v šedesátých letech 11. století – jednalo se o románskou rotundu sv. Kříže se čtyřmi apsidami. Půdorysy nejstarších památek Sázavského kláštera byly odhaleny během archeologických průzkumů v sedmdesátých letech 20. století.
Mnichové Sázavského kláštera se původně přikláněli spíše ke staroslověnské liturgii, udržovali styky zejména s Kyjevskou Rusí. Ke změnám dochází po Velkém církevním schizmatu v roce 1054. V důsledku situace došlo k definitivnímu rozkolu mezi západními katolíky a východní pravoslavnou církví. Poměry se tak mění i v Sázavském klášteře: do konce 11. století byl již zcela pod vlivem latinské církve.
Na konci 11. století byla obnovena stavební činnost. Dřevěný kostelík Panny Marie byl nahrazen románskou bazilikou s kryptou sv. Kosmy a Damiána, kde spočinuly ostatky sv. Prokopa, který byl svatořečen papežem Inocencem III. v roce 1204. Dále následovaly stavební úpravy klášterních budov.
K rozsáhlým gotickým přestavbám dochází v průběhu 14. století. Rekonstrukce probíhaly v několika etapách. První práce započaly roku 1315. V kostele byl rozšířen prostor kněžiště, uvažovalo se o zbudování trojlodí. Původní návrh byl však v druhé etapě gotických úprav změněn. Kostel byl stavěn jako stejnolodí halového typu. Na výstavbě se mimo jiné podílela i stavební huť Matyáše z Arrasu. Velkolepé dílo však nebylo nikdy dokončeno. Výstavbu přerušila špatná ekonomická situace kláštera a husitské války.
V následujících staletích kostel i s klášterem chátraly, v roce 1551 objekt zasáhl ničivý požár a stal se neobyvatelným. K barokním obnovám dochází až v roce 1667. Definitivní konec kláštera byl zpečetěn roku 1785, kdy byl zrušen následkem reforem císaře Josefa II. Klášterní kostel byl roku 1788 zasvěcen sv. Prokopovi a stává se kostelem farním. Klášterní komplex odkoupil roku 1870 Jan z Neuberka, který areál přestavěl na novorenesanční zámek. Bývalý Sázavský klášter byl zestátněn v roce 1951. Po archeologických výzkumech a restaurátorských opravách je přístupný veřejnosti.

Zdroj:
DAVID, Petr. 777 kostelů, klášterů, kaplí České republiky. Praha: Kartografie, 2002. 308s.
MORÁVKOVÁ, Marie. Sázava. Praha: Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, 1983. 16s.
SOMMER, Petr. Sázavský klášter. Praha: Unicornis, 1996. 62s.
STEFAN, Oldřich. Klášter Sázavský. Praha: Vyšehrad, 1940. 13s.
Klášter Sázava[online]. Aktualizováno 7.2. 2013 [cit. 2013-02-11]. Dostupné z: < http://www.klaster-sazava.cz/ >

Práce na gotické památce probíhaly celkem v pěti etapách a to v letech 1999 až 2005. Restaurátorským zásahům předcházely v letech 1996 až 1998 průzkumy, během nichž došlo k experimentálnímu ověření navržených technologií. Samostatným úsekem prací byla obnova stávajících nepůvodních omítek. Omítky byly předem podrobeny odbornému zhodnocení,dále proběhly stratigrafické i petrografické průzkumy.
Stavebním materiálem, jenž byl užit při výstavbě kostela sv. Prokopa byla červená nučická arkóza a opuka. V případě arkózy se jedná o zpevněnou sedimentární horninu – o pískovec, kterého se v minulosti hojně užívalo jako stavebního materiálu. Jde o nekvalitní typ kamene, který je náchylný k rozrušování vlivem mrazů a dalších přírodních pochodů. Arkóza negativně reaguje na zhoršené životní prostředí v podobě exhalací. Vzhledem ke snadné degradaci horniny se počátkem 20. století od těžby zcela ustoupilo.

Odborný průzkum torza jižní lodi a věže kostela sv. Prokopa:
První odborné průzkumy, které předcházely samotnému restaurování prováděli restaurátoři z GEMA ART GROUP a. s. již v roce 1996. Tehdy se jednalo o úkol, jenž měl sloužit k prohloubení poznatků o aktuálním stavu památky. Na základě výsledků se poté vypracoval návrh dalších postupů záchranných konzervačních a restaurátorských prací. Během svých výzkumů restaurátoři spolupracovali s dalšími odbornými institucemi jako s VŠCHT, ČVUT či s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy. V letech 1997 až 1998 byly navržené technologie prověřovány v praxi, a v roce 1999 byly aplikovány během první etapy prací.

Konzervace a restaurování prvního až třetího klenebního pole torza kostela sv. Prokopa:
Klenební pole tvořené červenou nučickou arkózou se nacházela v havarijním stavu, hornina podléhala silné degradaci. Povrch byl znečištěn prachovými depozity, řasami a lišejníky. Arkóza se vyznačuje nízkou odolností vůči mrazovým cyklům i průmyslovým exhalacím. Povrch kamene vykazuje značné praskliny, místy dochází k odlučování horniny. Mezi nejvážnější poruchy patřilo odloučení náběhu klenebního žebra na severní straně kostela. Problém byl řešen již v minulosti a to užitím železného drátu se dvěmi hřebíky, zajištění však během let zkorodovalo a hrozil pád celého náběhu klenby.
Povrch byl nejprve očištěn a za pomocí biocidních prostředků se odstranila vegetace. Konsolidace probíhala třemi způsoby: napouštěním, injektáží a nátěry. Ke zpevnění se užilo organokřemičitanů. Rozsáhlejší praskliny byly dále injektovány 5% roztokem akrylátového kopolymeru. Následovaly plastické retuše, které se odborníci snažili omezit na minimum, tedy pouze v případě, kdy byla narušena návaznost profilací a tím došlo k narušení vizuálního dojmu vertikality celé památky. Nevhodné spárování bylo nutné odstranit a nahradit. Nové tmely byly takového složení, aby nepřesáhly pevnost originální hmoty a nedošlo tak k nežádoucím povrchovým změnám při dalším stárnutí památky. Jako plnivo pro tmely byla užita nučická arkóza tónovaná oxidem železa.
Uvolněný náběh byl nejprve hloubkově zpevněn, posléze seshora navrtán a volný prostor uprostřed náběhu žebra byl vyplněn organokřemičitanovým tixotropním tmelem. Na závěr byla provedena hydrofobizace povrchu.

Restaurování kamenných prvků jižní a východní části kostela sv. Prokopa:
Předmětem prací byla původní gotická okna, kamenné zdivo, náběhy klenebních kápí, klenební obloukové pasy a kamenná ostění dveří. Téměř všechny kamenné prvky byly tvořeny z nučické arkózy, proto se památka nacházela ve velmi špatném stavu, povrch byl rozrušován zejména častými trhlinami. Výjimku tvořily dvě kamenné růžice gotických oken, které byly zhotoveny z opuky. Před započetím restaurování se nejprve provedlo zhodnocení stavu omítek a revize staršího spárování.
Následoval restaurátorský zásah, během něhož bylo provedeno očištění povrchu mechanickou cestou i biocidními prostředky proti výskytu mechů a lišejníků. Konsolidace se prováděla za užití organokřemičitanů. Na závěr nechyběla hydrofobizace, která působí preventivně proti dalšímu zavlhčení horniny.

Odborný průzkum a restaurování omítek na stěnách jižní lodi:
Průzkum byl zaměřen zvláště na stratigrafii omítkových vrstev a odebírání vzorků omítek a zdiva pro stanovení vodorozpustných solí, která byla zjišťována pomocí iontové chromatografie. Odborníci pokládali jak pásové, tak i hloubkové lokální sondy. Zároveň se odebralo pět vzorků k mikroskopické analýze. Na základě těchto petrografických průzkumů byla stanovena zrnitost a morfologie maltových písků i mineralogického složení.
Nejstarší omítka nalezená v sondě se skládala z vápenné malty s podílem jílovitého písku. Nesla žluté zabarvení bez dalšího barevného pojednání. Omítka před započetím prací pocházela z roku 1957, kdy byly dokončeny restaurátorské práce a úpravy v podobě instalace elektrického vedení do věže, které probíhaly od čtyřicátých let 20. století. Nepůvodní omítka byla rozrušena vlivem vlhkosti ze srážkové vody a ze vzlínající vlhkosti. Díky těmto faktorům docházelo k migraci vodorozpustných solí a k odlučování štuků od povrchu. Zvýšené množství soli bylo díky průzkumům zaznamenáno zejména těsně pod povrchem omítky. Taktéž zvýšený obsah síranů v omítce měl za následek destrukci omítek.
Součástí prací na záchraně torza kostela sv. Prokopa byla sanace silně zasolené omítky a zednické práce na omítce, na něž dohlíželi restaurátoři.

V areálu Sázavského kláštera je možné navštívit kostel sv. Prokopa, kapitulní síň, Staroslověnskou Sázavu, a to v doprovodu s průvodcem.

Otevírací doba:
březen až květen: 10:00 - 17:00
červen-srpen: 10:00 - 18:45
září - říjen: 10:00 - 17:00
listopad-prosinec: 10:00 - 16:00

Vstupné:

70 Kč, snížené 45 Kč