Barokní sochy před Jezuitskou kolejí, Kutná Hora

Adresa: | Jezuitská kolej, Barborská ulice 51 -53, 284 01 Kutná Hora |
---|---|
Typ prací: | Restaurování 13 sousoší na parapetní zdi před Jezuitskou kolejí Restaurování 12 dekorativních prvků na parapetní zdi Restaurování parapetní zdi |
Investor: | Město Kutná Hora |
Zhotovitel: | GEMA ART GROUP a.s. |
Realizace: | 05/2005 – 10/2006 |
Parapetní zeď, na níž spočívají plastiky z první poloviny 18. století dotváří typický ráz okolí Jezuitské koleje v Kutné Hoře. Samotná budova Jezuitské koleje byla vystavěna dle plánů architekta Giovanniho Domenica Orsiho. Výstavba probíhala několik desetiletí (v letech 1667 až 1750, kdy byl areál kompletně dokončen).
Na zdi spočívá celkem 13 sousoší světců, 10 kamenných váz s rostlinným dekorem a 2 sochy andělů, které obklopují sousoší sv. Václava. Většina plastik pochází z let 1707 až 1716. Datace je na většině skulptur potvrzena chronogramem umístěným na podstavci sousoší. Autorem je zřejmě sochař a řezbář František Baugut (1668 – 1725) z Vartenberku.
Umění a ikonografie spjatá s řádem jezuitů byla ovlivněná několika faktory. Jezuitské umění se mimo jiné řídilo dekretem De invocatione, veneratione, Reliquiis Sanctorum, sacris imaginibus o úctě k obrazům odůvodněné hlubokou církevní tradicí, který byl vydán na Tridentském koncilu v roce 1563. Dále se opíral o představy zakladatele řádu Ignáce z Loyoly, dle něhož si člověk mohl domyslet souvislosti jednotlivých uměleckých námětů, které ve svém souboru působily na věřícího během jeho duchovních meditací. Jezuité měli teologicky propracované programy umělecké výzdoby. Zasvěcení a umělecké ztvárnění jednotlivých úseků v kostele se odvíjelo od významu konkrétních mystérií víry. Při vstupu se často objevovala tématika spojená s apoštoly a mučedníky, ve střední části Kristovy motivy, kolem hlavního oltáře ztvárnění Nejsvětější Trojice.
Také sochy před Jezuitskou kolejí v Kutné Hoře jsou z velké části typickým příkladem řádové ikonografie, která se řídila promyšleným rozvrhem. V jezuitském umění často reagovali na prostředí, v němž působili. Před Jezuitskou kolejí se tak nachází sousoší sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Všeobecně oblíbeným světcem v českém prostředí byl sv. Florián, proto nemohl chybět ani ve skupině plastik před Jezuitskou kolejí. Dalšími typickými světci jezuitské ikonografie jsou přímluvci za šťastnou hodinu smrti, v případě soch Františka Bauguta se jedná o plastiky sv. Barbory a sv. Františka Xaverského. Jezuité hojně uctívali světce – ochránce proti nepřízni počasí a patrony dobré úrody. Do českých zemí tudíž zavedli kult sv. Isidora. Sv. Isidor je považován za patrona zemědělství, proto jeho kultu převážně užívali k získání venkovského obyvatelstva. Mnoho světců vyskytujících se v ikonografii jezuitů jsou řádoví mniši, kteří se významným způsobem zapsali do dějin řádu. Před Jezuitskou kolejí v Kutné Hoře lze spatřit zakladatele Tovaryšstva Ježíšova – sv. Ignáce z Loyoly nebo šiřitele jezuitského řádu ve Španělsku a Jižní Americe – sv. Františka Borgiu (sv. Františka Borgiáše).
V jezuitské ikonografii se však mohou objevit i motivy, které nejsou v tomto prostředí zcela běžné. Jezuité často vycházeli vstříc zájmu mecenášů, stejně jako v případě skulptur na parapetní zdi. Příkladem je socha sv. Josefa Kalasanského, zakladatele řádu piaristů. Zřejmě jediným důvodem, proč se zde tato socha nachází, bylo výslovné přání rodu Trauttmansdorfů, kteří se stali jejími donátory. Další plastikou před Jezuitskou kolejí v Kutné Hoře, která není v uměleckém prostředí tohoto řádu výrazně akcentovaná, je socha sv. Ludvíka – francouzského panovníka a účastníka dvou křížových výprav. Sv. Ludvík byl považován za šiřitele křesťanství. Řád jezuitů se výrazně podílel na šíření katolické víry v českém prostředí po bitvě na Bílé hoře (1620), skulptura sv. Ludvíka tak mohla zapadat do celkové koncepce řádu. Překvapivě působí socha Karla Velikého, tento francký král a pozdější císař Svaté říše římské není oficiálně zapsán na seznamu svatých katolické církve. Církev však zobrazení Karla Velikého jako světce povoluje. Donátorem sousoší byl tehdejší starosta Kutné Hory, který postavu Karla Velikého považoval za svého osobního patrona.
Sousoší před Jezuitskou kolejí jsou často srovnávána s plastikami Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa na Karlově mostě. Díla vznikla v téměř stejném období. Autorem většiny sousoší je zmíněný František Baugut. Před příchodem do Kutné Hory působil jako řezbář. Právě jeho osobě je připisováno autorství rozvilinového oltáře s figurální výzdobou v jezuitském kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů na Chlumku v Lužích. Dle písemných dokladů měl přijít František Baugut do Kutné Hory v roce 1709. Ve městě se zdržoval celých devět let, poté odchází do Telče. Baugut pravděpodobně pracoval na 11 sousoších před Jezuitskou kolejí. S určitostí se nepodílel na plastice sv. Jana Nepomuckého, která byla před Jezuitskou kolej dosazena až dodatečně kolem roku 1740. Poněkud sporné je jeho autorství u sousoší sv. Isidora. Chronogram uvádí rok 1707, zatímco sochař přichází do města až o dva roky později.
Postavy byly zachycené na drobném soklu, který je obklopený plastikami zdůrazňujícími konkrétní atributy světců. Celé dílo je neseno mohutnějším soklem s reliéfem, kolem něhož stojí z každé strany postava anděla. Případně se zde nachází zdobně ztvárněné obelisky (u sousoší sv. Ludvíka, sv. Františka de Borgia) nebo postavy žen (u sousoší sv. Ignáce) či mužů (u sousoší Františka Xaveria). Vedle podstavce sousoší sv. Václava se nacházejí další světci. Jsou jimi sv. Ludmila a sv. Vít.
Součástí sochařské výzdoby od Františka Bauguta je dále deset kamenných váz s převážně rostlinnými motivy.
První restaurátorské zásahy na sousoších byly provedeny již ve čtyřicátých letech 20. století. V průběhu druhé poloviny 20. století následovaly dílčí opravy. Kompletního restaurování se tak památce dostalo až během let 2005 až 2006.
Zdroj:
NEVÍMOVÁ, Petra: Několik poznámek k jezuitské ikonografii. In: Barokní Praha – Barokní Čechie 1620-1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, 24.-27 září 2001, In: Documenta Pragensia, Praha 2004, s. 389-402.
ORAVOVÁ, Lenka. František Baugut a jeho dílo na Kutnohorsku. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2007, 43s.
NEVÍMOVÁ, Petra: Barokní kostel – chrám Boží nebo sbírka uměleckých předmětů?[online].Vystaveno 2001[cit.2011-04-01]. Dostupné z: http://www.souvislosti.cz/101/nevim.html
Téměř rok a půl trvající restaurátorské práce na barokních sousoších z let 1707 až 1740 doplňovaly rozsáhlou rekonstrukci sousedního objektu Jezuitské koleje. GEMA ART GROUP a.s. se podílela na obnově Jezuitské koleje i na záchraně těchto unikátních skulptur.
Práce se týkaly třinácti soch světců, deseti kamenných váz, dvou plastik andělů se štíty a parapetní zdi, na níž skulptury spočívají. Délka zdi dosahuje 130 m. Samotnému zásahu předcházely restaurátorské, technologické i laboratorní průzkumy, včetně rozboru archivních materiálů. Průzkumy prováděl Institut restaurování a konzervačních technik v Litomyšli v roce 2004. Na požadavky Národního památkového ústavu byl během května až července 2005 proveden doplňující restaurátorský průzkum odborníky z GEMA ART GROUP a. s., který mimo jiné zahrnoval průzkum petrografický, stratigrafický a rozbor míry salinity kamene. Důraz byl kladen zvláště na sochu Jana Nepomuckého, která byla instalována dodatečně až o několik desítek let později. Původním materiálem soch je hrubozrnný biodetritický vápenec, známý pod názvem „mušlák.” Název vychází z přítomnosti určitého množství makrofosílií (převážně schránek mlžů) v hornině. Tento typ kamene se vyznačuje poměrně vysokou porozitou spojenou s nasákavostí. V kombinaci s dalšími faktory má vápenec sklon ke korozi, v oblasti srážkových stínů se hojně vytvářejí sádrovcové krusty o mocnosti několika mm, pod nimiž hornina ztrácí původní modelaci. Vlivem dešťové vody často dochází k vymývání povrchu kamene a vzniku různých prohlubní.
Některé sochy se nacházely v havarijním stavu. Stupeň narušení kamenné hmoty byl značný zvláště u sousoší sv. Ludvíka a sv. Františka Xaverského. Restaurátorské práce měly převážně konzervační charakter, tímto byla respektována hodnota a autenticita díla. Budoucí restaurátorské zásahy odborníci nedoporučili. Spíše se předpokládá uložení soch do vhodných prostor interiéru a zhotovení kopií, aby památky netrpěly nepřízní počasí.
Součástí prací bylo restaurování kovových prvků, které tvořily doplňky některých ze soch, nebo se jimi připevňovaly jednotlivé kamenné části sousoší.
Restaurování 13 sousoší na parapetní zdi před Jezuitskou kolejí:
Sousoší pocházejí převážně od jezuitského sochaře Františka Bauguta. Jedná se o 13 světců, kteří jsou určitým způsobem spjati s řádem jezuitů, katolickou církví, českými zeměmi nebo s regionem Kutnohorska. Jsou jimi: sv. Jan Nepomucký, sv. Barbora, sv. Ludvík, sv. Isidor, sv. Josef, sv. Ignác z Loyoly, sv. Václav, sv. František Xaverský, sv. Josef Kalasanský, sv. Florián, sv. František Borgia, sv. Anna a sv. Karel Veliký. Postavy světců byly vymodelovány na drobném soklu, který je obklopen menšími andílky, případně putti. Tito nesli atributy konkrétních světců, případně štíty s erby panských rodů. Atributy byly často modelovány i u nohou svatořečených. Sousoší se nalézala na mohutném podstavci, který byl po stranách doplněn sochami andělů, případně obelisky. Ve středu podstavce byl vytesán reliéf s erby, případně latinský původně zlacený text se skrytou datací – chronogramem.
V průběhu samotného zásahu byla zjištěna rozsáhlejší poškození, než se původně očekávalo. Sádrovcové krusty, které se hojně vyskytovaly na povrchu, nebylo možné zcela odstranit. Vápenec pod krustou byl již zpískovatělý. Další problém vyvstal po odstranění nečistot. Tmavé krusty, které se nacházely na povrchu soch, nebyly vytvořené z prachových depozitů a síranových solí, jak se původně předpokládalo. Jednalo se o rozetřený cementový potěr. Pod touto vrstvou byla koroze kamene natolik pokročilá, že nebylo možné cement odstranit. Nejrozsáhlejší vrstva cementového potěru se nacházela na soše sv. Isidora.
Všechny sochy utrpěly trhlinami. V nejhorším stavu byla socha sv. Ludvíka. Železný čep spojující hlavu a tělo světce nabyl vyššího objemu vlivem koroze a sochu zevnitř „roztrhal.” Častá byla mechanická poškození v podobě uražených hran soklů, podstavců, obelisků a částí samotných plastik. Sochy vykazovaly i vysoký stupeň biokoroze v podobě mechů, lišejníků, plísní a trav. Tmely užité během minulých zásahů neplnily svou funkci, oddělovaly se nebo již zcela vypadaly.
Vzhledem k pokročilé korozi kamene se u všech soch provedla prekonsolidace organokřemičitými konsolidanty a roztokem akrylátového kopolymeru ve směsi rozpouštědel toluen-ethanolu. Poté restaurátoři odstranili porost mechů a lišejníků použitím biocidních prostředků. Očištění od sádrovcových krust probíhalo mechanickou cestou za užití dlátek, mikroabrazivní metodou, případně šetrnou chemickou cestou. V každém případě se dbalo o zachování kamenné hmoty. K tmelení se použilo drceného kamene v kombinaci s bílým cementem a vápenným hydrátem. Pro lepší zachování tmelů se přidávalo akrylátové disperze.
Injektáž byla prováděna dvěma typy směsí – na minerální bázi, popřípadě směsí s akrylátovým kopolymerem. Ke konsolidaci se užilo organokřemičitanů. Ulámané a poškozené kamenné části se doplnily tmelením. Na závěr prací byla provedena preventivní hydrofobizace.
Restaurátorská činnost zahrnovala i rekonstrukce kovových prvků. Zkorodované čepy a kramle zpevňující plastiky, byly vyjmuty, nahrazeny nerezovými prvky a zároveň ošetřeny antikorozními přípravky. U sochy Jana Nepomuckého byla jeho svatozář s pěti hvězdami odrezena, ošetřena ochrannou látkou a dozlacena plátkovým zlatem. U skulptury sv. Josefa Kalasanského byl doplněn částečně chybějící kovový atribut světce: jablko s křížkem.
Restaurování 12 dekorativních prvků na parapetní zdi:
Jedná se o deset dekorativních váz a dvě sochy andělů se štítem, které spočívají na kamenné zdi mezi jednotlivými skulpturami světců. Stejně jako plastiky svatých, i vázy a sochy andělů, byly vytvořené z mušlového vápence a to v letech 1707 až 1716. Jedinou výjimku tvoří váza umístěná mezi sousoší sv. Josefa a sv. Ignáce, jenž je pozdější kopií zhotovenou z hořického pískovce.
Také u těchto prvků byl proveden doplňující restaurátorský průzkum, který navázal na průzkum zadaný Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli v roce 2004. Doplňkový průzkum byl zaměřen na petrografii a orientační odběry vzorků, které stanovily míru salinity kamene.
Vázy umístěné na drobném čtvercovém soklu jsou opatřené zdobnými prvky v podobě volutově stočených pásků, květů růží, ovocných motivů, festonů, případně hlaviček andílků. Sochy andělů se nacházejí po stranách sousoší sv. Václava. Andělé, kteří jsou tváří obráceni ke sv. Václavovi, drží v rukou vysoký štít s reliéfem sv. Kosmy a sv. Damiána. Tématika nebyla zvolena náhodně. Sv. Václav byl zavražděn právě před kostelem sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi.
Povrch váz i soch andělů byl místy značně zdegradovaný, porostlý mechy a lišejníky. Sádrovcová krusta dosahovala mocnosti několika mm. Plastiky byly poškozené sítí trhlin i nevhodně zvoleným tmelem během zásahů minulých let. Některé části již ztrácely svou původní modelaci nebo byly mechanicky poškozené (chybějící prvky horního okraje vázy, ulámané části křídla sochy anděla apod.).
Během restaurování bylo užito stejných postupů jako v případě jednotlivých třinácti sousoší světců. Po prekonsolidaci narušených míst organokřemičitými konsolidanty, se přistoupilo k mechanickému i chemickému čištění povrchu. Praskliny a chybějící části se zatmelily vhodnými tmely s příměsí drceného mušlového vápence. Narušená místa byla injektována vhodně zvolenými přípravky. Poté následovala konsolidace a závěrečná hydrofobizace.
Restaurování parapetní zdi:
Zeď vysoká kolem jednoho metru byla vytvořena z mušlového vápence v témže časovém období jako většina plastik, které na ní spočívají (1707 – 1716). Také parapetní zeď byla podrobena rozsáhlému průzkumu, který zajistil Institut restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Doplňující restaurátorský průzkum z roku 2005 zaznamenal vyšší míru salinity ve spodní partii zdi. Ve velmi špatném stavu se nacházelo spárování, které místy zcela vypadalo. Spárování vytvořené během minulých oprav vykazovalo nízkou dilataci a propustnost vody, což vedlo k silné degradaci kamene v okolí spár. Místy se objevila silná destrukce způsobená mrazy a sahající až do hloubky několika centimetrů.
Postup prací se téměř shodoval s restaurátorskými zásahy provedenými na barokních sochách. Nejprve se provedla prekonsolidace, následovalo očištění, tmelení defektů a injektáž trhlin. Proti pokračujícímu rozrušování horniny bylo přistoupeno ke komplexnímu zpevnění a závěrečné hydrofobizaci. Po zjištění lokální zvýšené míry salinity bylo přistoupeno k jejímu odsolování.