Malostranský hřbitov v Praze – obnova areálu

Rok 1680 se zapsal smutným písmem do historie Prahy. Toho roku zde udeřila mohutnou silou morová epidemie, která se rozšířila z Vídně. Na svědomí měla kolem dvanácti tisíc obětí. Vzhledem k vysoké nakažlivosti bylo obvyklé zakládat morové hřbitovy. Jeden z nich byl založen právě v tehdy neobydlené části Smíchova. U hřbitova byl ve stejné době založen i morový špitál, kde se o nemocné starali jezuité, kteří nezřídka nákaze také podlehli. Během poslední morové epidemie z let 1713-1714 místní hřbitov sloužil jako pohřebiště pro nemocné.
Po zažehnání morové pohromy byla zbořena původní kaple a postavena nová, zasvěcená Nejsvětější Trojici. Na pozdější přestavbě svatostánku se v roce 1724 podílel barokní architekt Kilián Ignác Dienzenhofer.
Městským hřbitovem se stal roku 1786, kdy byl úřady oficiálně vyhlášen jako místo posledního odpočinku pro obyvatele z Malé Strany, Hradčan a Smíchova. Hřbitovní kaple přestala brzy kapacitně dostačovat, začalo se tak uvažovat o stavbě kostela. Na jeho výstavbu přispěl významnou měrou také pasovský biskup, který se později usadil v Praze – Leopold Thun-Hohenstein (1748 – 1826). Realizace se však již nedožil, kostel Nejsvětější Trojice byl postaven v letech 1831 – 1837. V roce 1862 došlo také k rozšíření hřbitova směrem na západ, kde se původně nacházel ovocný sad.
Vzhledem k rostoucí výstavbě obytných domů v okolí hřbitova a zákazu pohřbívat uprostřed měst, bylo vydáno rozhodnutí o ukončení činnosti Malostranského hřbitova. Poslední pohřeb se uskutečnil v prosinci 1884. Následující léta místo chátralo, uvažovalo se o jeho likvidaci. Vzhledem k mnohým protestům, které čile podpořili např. Jakub Arbes, Alois Jirásek nebo Max Švabinský, se od záměru upustilo. Část hřbitova však byla odstraněna v letech 1927 a 1950. Důvodem bylo rozšiřování Plzeňské třídy. V roce 1958 byl areál vyhlášen kulturní památkou.
K nejznámějším a historicky nejcennějším funerálním památkám patří hrobka s klečící sochou Leopolda Thun-Hohensteina, hrobka rodiny Haasů nebo náhrobek „svaté holčičky”. K tříleté Anně Degenové (1848-1851) se váže řada příběhů: dcerka strážmistra Augustina Degena a nádenice Anny Degenové žila s rodiči v chudém domku u tehdejší Újezdské brány (v místech dnešní Karmelitské ulice). Holčička měla neobyčejně dobrou duši, každému žebrákovi chtěla pomáhat, se všemi se chtěla dělit i o poslední kůrku chleba, toužila pomáhat nemocným. Děti i dospělí ji pro její povahu milovali. Oblíbil si ji dokonce i sám hrabě. Jednoho dne si dívenka hrála doma u okna a nedopatřením jí hračka vypadla z okna. Anička jí chtěla zachytit a bohužel sama spadla. Byla na místě mrtvá. Po smrti děvčátka se Prahou šířila legenda o neposedném nebeském andílkovi, který se omylem vtělil do duše nenarozeného miminka a dostal se tak z nebes na svět. Pro bezelstnou andělskou duši byl však život mezi lidmi přílišným břemenem, Bůh se tak rozhodl andílka osvobodit, aby se mohl vrátit zpět do nebe…
Působivý je samotný náhrobek malé Aničky, který ztvárnil sochař Josef Max. Ležící holčička se usmívá, ruce má složené na prsou, je oděna v dlouhém rubáši, pod hlavou má polštářek s ozdobnými střapci. Příběh inspiroval spisovatele Františka Kožíka k pohádkovému příběhu Svatá holčička. (zdroj: www.malostranskyhrbitov.cz)