Kostel sv. Prokopa v areálu Sázavského kláštera, Sázava nad Sázavou na Benešovsku

Práce na gotické památce probíhaly celkem v pěti etapách a to v letech 1999 až 2005. Restaurátorským zásahům předcházely v letech 1996 až 1998 průzkumy, během nichž došlo k experimentálnímu ověření navržených technologií. Samostatným úsekem prací byla obnova stávajících nepůvodních omítek. Omítky byly předem podrobeny odbornému zhodnocení,dále proběhly stratigrafické i petrografické průzkumy.
Stavebním materiálem, jenž byl užit při výstavbě kostela sv. Prokopa byla červená nučická arkóza a opuka. V případě arkózy se jedná o zpevněnou sedimentární horninu – o pískovec, kterého se v minulosti hojně užívalo jako stavebního materiálu. Jde o nekvalitní typ kamene, který je náchylný k rozrušování vlivem mrazů a dalších přírodních pochodů. Arkóza negativně reaguje na zhoršené životní prostředí v podobě exhalací. Vzhledem ke snadné degradaci horniny se počátkem 20. století od těžby zcela ustoupilo.

 

Odborný průzkum torza jižní lodi a věže kostela sv. Prokopa:
První odborné průzkumy, které předcházely samotnému restaurování prováděli restaurátoři z GEMA ART GROUP a. s. již v roce 1996. Tehdy se jednalo o úkol, jenž měl sloužit k prohloubení poznatků o aktuálním stavu památky. Na základě výsledků se poté vypracoval návrh dalších postupů záchranných konzervačních a restaurátorských prací. Během svých výzkumů restaurátoři spolupracovali s dalšími odbornými institucemi jako s VŠCHT, ČVUT či s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy. V letech 1997 až 1998 byly navržené technologie prověřovány v praxi, a v roce 1999 byly aplikovány během první etapy prací.

 

Konzervace a restaurování prvního až třetího klenebního pole torza kostela sv. Prokopa:
Klenební pole tvořené červenou nučickou arkózou se nacházela v havarijním stavu, hornina podléhala silné degradaci. Povrch byl znečištěn prachovými depozity, řasami a lišejníky. Arkóza se vyznačuje nízkou odolností vůči mrazovým cyklům i průmyslovým exhalacím. Povrch kamene vykazuje značné praskliny, místy dochází k odlučování horniny. Mezi nejvážnější poruchy patřilo odloučení náběhu klenebního žebra na severní straně kostela. Problém byl řešen již v minulosti a to užitím železného drátu se dvěmi hřebíky, zajištění však během let zkorodovalo a hrozil pád celého náběhu klenby.
Povrch byl nejprve očištěn a za pomocí biocidních prostředků se odstranila vegetace. Konsolidace probíhala třemi způsoby: napouštěním, injektáží a nátěry. Ke zpevnění se užilo organokřemičitanů. Rozsáhlejší praskliny byly dále injektovány 5% roztokem akrylátového kopolymeru. Následovaly plastické retuše, které se odborníci snažili omezit na minimum, tedy pouze v případě, kdy byla narušena návaznost profilací a tím došlo k narušení vizuálního dojmu vertikality celé památky. Nevhodné spárování bylo nutné odstranit a nahradit. Nové tmely byly takového složení, aby nepřesáhly pevnost originální hmoty a nedošlo tak k nežádoucím povrchovým změnám při dalším stárnutí památky. Jako plnivo pro tmely byla užita nučická arkóza tónovaná oxidem železa.
Uvolněný náběh byl nejprve hloubkově zpevněn, posléze seshora navrtán a volný prostor uprostřed náběhu žebra byl vyplněn organokřemičitanovým tixotropním tmelem. Na závěr byla provedena hydrofobizace povrchu.

 

Restaurování kamenných prvků jižní a východní části kostela sv. Prokopa:
Předmětem prací byla původní gotická okna, kamenné zdivo, náběhy klenebních kápí, klenební obloukové pasy a kamenná ostění dveří. Téměř všechny kamenné prvky byly tvořeny z nučické arkózy, proto se památka nacházela ve velmi špatném stavu, povrch byl rozrušován zejména častými trhlinami. Výjimku tvořily dvě kamenné růžice gotických oken, které byly zhotoveny z opuky. Před započetím restaurování se nejprve provedlo zhodnocení stavu omítek a revize staršího spárování.
Následoval restaurátorský zásah, během něhož bylo provedeno očištění povrchu mechanickou cestou i biocidními prostředky proti výskytu mechů a lišejníků. Konsolidace se prováděla za užití organokřemičitanů. Na závěr nechyběla hydrofobizace, která působí preventivně proti dalšímu zavlhčení horniny.

 

Odborný průzkum a restaurování omítek na stěnách jižní lodi:
Průzkum byl zaměřen zvláště na stratigrafii omítkových vrstev a odebírání vzorků omítek a zdiva pro stanovení vodorozpustných solí, která byla zjišťována pomocí iontové chromatografie. Odborníci pokládali jak pásové, tak i hloubkové lokální sondy. Zároveň se odebralo pět vzorků k mikroskopické analýze. Na základě těchto petrografických průzkumů byla stanovena zrnitost a morfologie maltových písků i mineralogického složení.
Nejstarší omítka nalezená v sondě se skládala z vápenné malty s podílem jílovitého písku. Nesla žluté zabarvení bez dalšího barevného pojednání. Omítka před započetím prací pocházela z roku 1957, kdy byly dokončeny restaurátorské práce a úpravy v podobě instalace elektrického vedení do věže, které probíhaly od čtyřicátých let 20. století. Nepůvodní omítka byla rozrušena vlivem vlhkosti ze srážkové vody a ze vzlínající vlhkosti. Díky těmto faktorům docházelo k migraci vodorozpustných solí a k odlučování štuků od povrchu. Zvýšené množství soli bylo díky průzkumům zaznamenáno zejména těsně pod povrchem omítky. Taktéž zvýšený obsah síranů v omítce měl za následek destrukci omítek.
Součástí prací na záchraně torza kostela sv. Prokopa byla sanace silně zasolené omítky a zednické práce na omítce, na něž dohlíželi restaurátoři.