Míčovna Pražského Hradu

Základní kámen ke společensky rekreačnímu objektu Velké míčovny byl položen roku 1567. Zakladatelem se stal Maxmilián II., který byl v roce 1562 korunován českým králem. Z Pražského hradu nehodlal vytvořit trvalé vladařské sídlo, neboť většinu času pobýval ve Vídni, přesto však v Praze inicioval několik skvělých památek renesančního stavitelství. Objekt Míčovny patří ke stavebním typům. Které do střední Evropy přinesly renesanční módu a nový šlechtický životní styl, preferující pohodlí a zábavu. Autorem Míčovny byl jmenován dvorní architekt Wohlmut. Právě ale stavba sportovního areálu tvořeného monumentálním obdélným hranolem s velkolepou průčelní kulisou sloupového řádu, se mu však stala osudnou. V průběhu výstavby Míčovny musel čelit obvinění, že se staví na Hradě „zbytečné a nepotřebné věci”. Intriky otřásly jeho společenským postavením natolik, že byl dokonce i nakrátko propuštěn z císařských služeb. V roce 1569 se však vrátil, aby stavbu určenou pro zahradní kratochvíle příslušníků královského dvora, kteří se zde věnovali i nově zaváděným míčovým hrám, dokončil. Míčovna se stala jeho posledním pražským dílem.
Velkoryse komponovaná budova, posazená těsně na hranu svahu Jeleního příkopu, se do zeleně Královské zahrady obrací monumentálním severním průčelím. Krajní osy hlavní fasády, rytmizované velkými obloukovými arkádami a jónskými polosloupy, jsou na obou stranách pomocí výklenků rafinovaně iluzivně rozděleny do dvou pater. Wohlmutova sympatie k robustním hmotám však neváhá zjemnit průčelí vysoce kvalitní sgrafitovou výzdobou. V této ornamentální a figurální výzdobě čela stavby se promítá nejen domácí výtvarná tradice, ale i dobová záliba v humanitní vzdělanosti. Horní partií průčelních arkád probíhá sgrafitový cyklus alegorických ženských postav s atributy svobodných umění, jejichž figury anonymní umělec převzal z grafických předloh oblíbeného nizozemského malíře Franse Florise. Na sgrafitech najdeme také alegorie čtyř přírodních živlů a symbolická spodobnění sedmi ctností. Míčovna je zajímavá i po architektonické stránce. Její suterén mohl být používán jako stáj až pro několik desítek koní. Reprezentativní podobu má rozsáhlý hlavní sál, původně jednolitý, který pod valenou klenbou vytváří neobyčejně vzdušnou atmosféru. K rozdělení interiéru na tři části došlo až po požáru v květnu 1945, kdy byl prostor adaptován pro účely výstavní síně.
Přestože již dávno neplní svůj původní účel, patří pražská Míčovna k pouhým několika málo zachovaným útvarům míčoven v evropské architektuře. V rámci české renesanční architektury pak stavba zosobňuje svéráznou stylovou kombinaci klasicizující a manýristické koncepce.