Sala terrena Na Popelce, Praha - Smíchov

Historie místa:

Sala Terrena, tedy drobná zahradní stavba sloužící k odpočinku, byla součástí původní zemědělské usedlosti Popelka. Lze se domnívat, že počátky samotné usedlosti sahají až do středověku. Usedlost pod názvem „Popelka” je však písemně doložena až na počátku 18. století. Jméno je pravděpodobně odvozeno od Popelů z Lobkovic, kteří statky po určitý čas vlastnili. Lobkovicové patří mezi významné šlechtické rody již od 14. století. V první polovině 15. století se rod dělí na dvě hlavní větve: Hasištejnští z Lobkovic a Popelové z Lobkovic. Právě jeden z členů rodu Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568 – 1668), své doby Nejvyšší kancléř Království českého a ortodoxní zastánce katolicismu, se na statku Popelka často zdržoval.Samotná výstavba Sala Terreny však spadá do poloviny 18. století. Důvodem vzniku drobné architektury byla zřejmě přítomnost léčivých pramenů. Tuto teorii potvrdila existence studánky v rohu Sala Terreny, která byla v průběhu rekonstrukce objevena. Stavba má dispozici oválné centrály, jež je zadní částí zapuštěna do terénu. Prostor je uzavřený kopulovitou klenbou. Průčelí se člení třemi vysokými arkádovými otvory, které byly v pozdějším období zazděny. Celé průčelí je zakončeno korunní římsou a atikou. Stavebním materiálem jsou pálené i nepálené cihly a opuka. Od počátku 20. století již objekt nesloužil původní potřebě, a proto byl přetvořen ve chlév. Sala Terrena tak po celé 20. století chátrala, navzdory tomu, že byla prohlášena za kulturní památku. Konkrétní kroky vedoucí k obnově stavby se vztahují až k roku 2007.

Restaurátorské práce:

Jak je patrné z fotodokumentace pořízené před stavebním zásahem, Sala Terrena Na Popelce se nacházela v kritickém stavu. Část stavby byla dokonce rozbořena. Dalším problémem byla skutečnost, že se před objektem v minulosti vystavěly dvoupodlažní garáže, kvůli kterým se okolní terén navýšil a z barokní stavby se tak stal jakýsi polosuterén s omezeným přístupem po schodech přes anglický dvorek.
Stavební a restaurátorské zásahy byly rozděleny do několika etap. Nejprve bylo nutné provést statické zajištění, poté se přistoupilo ke snížení podlahy na původní úroveň. Odborníci se dále potýkali s problematikou vzlínání vody z podloží, které narušovalo omítky. Bylo tak nutné přistoupit k vytvoření vnitřní drenáže a její napojení na vpust před vstupem.
Odborníci se snažili o zachování původního vzhledu z 18. století. Došlo tak k obnovení architektonického členění fasády pilastry a římsou. Obnovena byla taktéž nadezdívka atiky. V rámci poslední etapy stavebních prací se provedlo uzavření objektu vložením prosklených výplní do otvorů. Dále byla obnovena cihlová dlažba, vytvořeno zábradlí před anglickým dvorkem a venkovní štěrkopísková komunikace.