Bastion sv. Václava (bastion XIV), Praha
| Typ prací: | Geofyzikální průzkum Petrografický průzkum Zjištění míry salinity zdiva Návrh rekonstrukce a konzervace bastionu |
|---|---|
| Zhotovitel: | GEMA ART GROUP a.s. |
| Realizace: | 2010 |
Dochované prvky pražského opevnění sahají až do románského slohu (12. století). Tehdy se jednalo o samostatné opevnění Pražského hradu, Vyšehradu a pražských měst. Společný systém ochrany města byl vybudován za vlády Karla IV. ve 14. století. Nejvíce zachovaným obranným systémem jsou barokní hradby z let 1653 až 1727.
Impulsem k výstavbě barokního opevnění byla situace za třicetileté války, během níž si císařské vojsko uvědomilo, na kolik strategickým místem Praha je. Město bylo nutné změnit na nedobytnou pevnost s bastionovým způsobem opevnění. Autory návrhů na podobu opevnění byli gen. Raimondo Montecuccoli a gen. Innocenzo di Conti. Raritou celého projektu byla skutečnost, že nová fortifikace vznikala bez jakékoliv návaznosti na středověké opevnění.
Základem fortifikace bylo 19 bastionů při levém břehu Vltavy a 9 bastionů na druhé straně řeky. Zásadní bod zaujímal Vyšehrad, z něhož měla být vytvořena citadela. Jednotlivé bašty se od sebe liší nejen velikostí, ale též čelním úhlem, který byl buď tupý, pravý nebo ostrý, větší než 60˚. V případě bašty sv. Václava (č. XIV) se jednalo o úhel tupý. Všechny bašty byly označeny římskými číslicemi a jmény světců. Název bastionů podle světců byl často odvozen od nedalekých sakrálních objektů.
Na výstavbě pevnostního systému se podíleli věhlasní architekti své doby jako Carlo Antonio Lurago, Giovanni Domenico Orsi, Kilián Ignác Dientzenhofer či Vít Václav Kaňka. Své estetické cítění mohli stavitelé uplatnit zejména při realizaci vstupních bran, kterými bylo možné pražským opevněním procházet. Zbytek opevnění představoval ryze účelovou stavbu s minimem zdobných reliéfů, většinou v podobě maskaronů.
Náklady na budování obranného systému převzalo město Praha, a to bez jakékoliv finanční podpory Vídně. Vzhledem k nedostatku prostředků a průtahům se výstavba pevnosti protáhla natolik, že byla po svém dokončení již značně zastaralá.
Během 18. století se strhlo několik válečných tažení na Prahu. V prosinci 1740 vypukla 1. válka slezská iniciovaná ze strany pruského krále Fridricha II. proti rakouské monarchii vedené Marií Terezií. Během obléhání Prahy prokázalo město velmi chabou obranu. Totéž se opakovalo o dva roky později během 2. války slezské. Fortifikační systém se ukázal jako nefunkční taktéž během Sedmileté války (1756-63), kdy Fridrich II. opět vpadl na území Čech. Po těchto zkušenostech byl vypracován nový návrh jak upravit pražské opevnění. Nikdy však nebyl realizován.
Během Prusko-rakouské války v roce 1866 byl stav pevnosti natolik nevyhovující, že byla Praha prohlášena za tzv. otevřené město. Po ukončení válečného stavu vydal císař František Josef I. dekret, kterým povolil bourání nevyhovující barokní fortifikace. Destrukce byla zahájena 20. července 1874 na Novém Městě. Vzhledem k vysokým finančním nárokům se bourací práce protáhly až do počátku 20. století. Území uvolněná bouráním byla rozdělena na stavební parcely. Odstranění barokního opevnění mělo za následek těsnější spojení původních pražských měst s okrajovými lokalitami jako Karlín, Žižkov nebo Smíchov.
Některé části barokního opevnění se dochovaly dodnes, nejvíce na Petříně a Strahově. Předmětem zakázky byl bastion sv. Václava (č. XIV), z něhož se do dnešních dnů dochovala celá levá polovina. Částečně zachován je též zemní val. V bezprostředním okolí se dnes nacházejí tenisové kurty. Pravá část bastionu byla odstraněna na konci 19. století kvůli výstavbě Kadetní školy.
Zdroj:
KUPKA, Vladimír. Pražská opevnění. Praha: Libri, 2008. s. 471.
Předmětem zakázky byl doplňkový restaurátorský výzkum bašty sv. Václava, který měl zjistit stav zachování historického zdiva a míru salinity, která by mohla zeď narušovat. V rámci restaurátorského výzkumu bylo nutné provést průzkumy geofyzikální, petrografické a analytické stanovení vodorozpustných solí.
Po pečlivém zhodnocení všech výsledků byl vypracován návrh rekonstrukce a konzervace dochovaných částí zdiva.
Petrografické průzkumy:
Petrografická studie se týkala kamene, cihel i spárovacího materiálu.
Použité cihly byly dvojího typu: tmavší původní zhotovené ze svahových sprašových hlín, a mladší světlejší použité při pozdějších opravách. V tomto případě se jednalo o spraše z okolí Pražského hradu.
Součástí petrografických průzkumů byla analýza kamenného rohového ostění bastionu. Použitým materiálem byla zejména arkóza a pískovce z okolí Petřína, Bílé Hory a Kamenných Žehrovic. Ve zkoumané partii bastionu byl zároveň nalezen fragment původní hradby s jádrem vyzděným z lomové opuky.
V rámci sledovaného úseku byly též identifikovány dva typy malty: starší vápenná a novodobá cementová.
Geofyzikální výzkum:
Geofyzikální výzkum provedl specializovaný geolog za užití speciální techniky. Zděná část hradby byla po dohodě s památkáři citlivě navrtána na třech místech, odkud byly odebrány vzorky.
Díky těmto návrtům bylo možné provést analýzu vodorozpustných solí, které se ve zdivu nacházely. Jedná se především o sírany, dusičnany a chloridy.
Naměřené výsledky svědčí o nízkém zasolení zdiva. Lehce zvýšený výskyt dusičnanů se potvrdil pouze u vzorků odebraných z cihelného zdiva. Důvodem byly tlející zbytky vegetace.
